Svátek má: Světlana

Politika

Velikost textu:

Slovensko nemělo jinou šanci než samostatnost (VIDEO)

Slovensko nemělo jinou šanci než samostatnost  (VIDEO)

<< SERIÁL (4) >> Samostatnost Slovenska v roce 1939 nebyla jenom slovenským, ale především německým produktem, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček.

Jozef Tiso vyhlašuje Slovenský štát
14. března 2019 - 07:20

Jak to začalo?

Po mnichovské zradě spojenců 5.10.1038 abdikoval prezident Edvard Beneš a následující den došlo v Žilině k rojení výkonného výboru luďáků - HSLS a politiků dalších slovenských politických stran a podepsali „Vyhlásenie o autonomii Slovenska“ – tzv. Žilinskou dohodu.

Následovala spousta politických keců, ale důležité bylo, že podobně jako v Česko – Moravsku i na Slovensku došlo postupně ke zhroucení politické kultury do politického přežívání, a zhruba po měsíci ke slučování slovenských stran s dominantní HSLS, která změnila kvůli tomu i název, neboť vznikla Hlinkova slovenská ludová strana – Strana slovenskej národnej jednoty.

Zajímavé je, že v historických publikacích většinou se o této straně hovoří ve starém hávu, neboť je využívána původní zkratka strany – HSLS.

Československá vláda reagovala rychle a v den tzv. Žilinské dohody jmenovala Jozefa Tisa ministrem pro správu Slovenska.

Dne 8.10. 1938 byla zřízena autonomní vláda Slovenska a jejím předsedou se stal Josef Tiso. Jedním z první aktů této vlády byl zákaz komunistické strany a uzákonění slovenštiny jako jediného úředního jazyka na Slovensku.

Nakonec 22.11.1938  muselo Národní shromáždění ČSR přijmout ústavní zákon č. 299/1938 o autonomii Slovenskej krajiny. Změnil se tím i název státu na Česko-Slovensko (od 22.11.1938 do 15.3.1939).
Netrvalo dlouho a koncem roku 1938 došlo k prosazení demokratické diktatury – HSLS. Volby do Sněmu slovenské krajiny 18.12. 1938 byly pod tlakem HSLS vůči politickým konkurentům. Politickými machinacemi a nátlakem byly prostě zlikvidovány a byla jediná kandidátka šmoulů z HSLS. Samozřejmě, že získala „kandidátka“ 97,3 % hlasů, když nebylo koho jiného volit.  

Slovenští tvrdí nacionalisté obsadili politickou scénu i pomocí neoficiálním zastrašováním voličů. Hlinkova garda měla „navštěvovat“ doma i voliče, kterým se jaksi k volbám nechtělo. Čili nebyly to ve skutečnosti volby, ale fraška, ale s tím počítal Adolf Dobrotivý zvaný též Hitler jako se základem k rozbití Československa.

Nacisté měli jistotu, že na Slovenku mají ideální pátou kolonu. Německý chargé ďaffaires Hencke si tehdy zapsal do svých poznámek: „Hitler, Heydrich a zástupci SD se na konci ledna shodli v tom, že Československo je třeba s konečnou platnosti rozbít, načasovat vybičování slovenského separatismu a ustavil ochranný slovenský stát."

Radikálního nacionalistu Tuku přijal 12. února 1939 Hitler. Tuka jej oslovoval „můj vůdče". Tuka nebyl členem vlády ani poslancem a jeho návštěva nějakého Hitlera byla vlastně soukromá.

Bylo to mimo snahu autonomní vlády, protože její předseda Tiso tehdy ještě o vyhlášení samostatnosti Slovenska nepomýšlel. Odmítal nápad, že by příchod německých vojsk Slovensko osvobodil. Tiso k tomu říkal: „kdyby jednou přišli, už by neodešli".

Ještě 7. března odmítl Tiso nátlak nacistů, kteří informovali, že „říše provede v nejkratší době své záměry proti Praze. Chtějí-li Slováci dosáhnout svůj cil, musí okamžitě vyhlásit samostatnost. K revoluční cestě chůze nestačí a někdy je třeba skočit."

Separatistické akce luďáků nakonec vyústily v odvolání Tisovy vlády prezidentem Emilem Háchou. Nově jmenovaná vláda v čele s Karolem Sidorem byla pokusem o stabilizaci, ale marným. Stanné právo vyhlášené na Slovensku pod vedením generála Homolky bylo k ničemu. Dne 10.3. 1939 předal Tiso úřad Sidorovi a Hitler byl z plánované krize spokojen. Rozklad Česko – Slovenska byl v konečné fázi. Hitler pozval 12. 3. 1939 Tisa na mejdan do Berlína. Tiso hned hopká do Vídně, odtud letecky do Berlína a 13. 3. 1939 si ve večerních hodinách vyslechne monolog Hitlera.

Výsledkem bylo, že Tiso 14. 3. 1939 dopoledne na Sněmu Slovenské krajiny referoval o jednání v Berlíně: Podle Hitlera se musí Slováci bleskurychle rozhodnout (a několikrát zdůraznil Hitlerův výraz blitzschnell). Jinak bude ponecháno Slovensko maďarskému zájmu. Informoval, že mu Hitler přečetl maďarskou zprávu, že Maďaři se chystají obsadit celé Slovensko. Byl to Hitlerův monolog trvající 75 minut.

Tiso referoval, předseda Sněmu Slovenské krajiny Martin Sokol nechal hlasovat o vyhlášení samostatného státu. Hlasovat se mělo zvednutím zadků. Všichni poslanci se postavili na znamení souhlasu a Slovenský stát byl 14. 3. 1939 ve 12.07 hod. na světě. Hitler mohl být spokojen, protože věděl, že po rozbití republiky 15. 3. 1939 nastane rána z milosti - z Čech a Moravy se stane protektorát. Hitlerova říše uznala Slovenský stát o několik hodin později v 16.00 hod.



V souvislosti s tím jsem si připomenul, že před 10 lety v rigorózní práci Daniel Thonat ve „Vývoji Slovenského státu (1939 – 1945) z pohledu moci zákonodárné“, charakterizoval situaci na Slovensku velmi trefně: „Když po Mnichovu nacistická vojska obsadila (spolu s obcí Petržalka) i starobylý Devín, bylo to samozřejmě pro slovenskou politickou reprezentaci (a nejen pro ni), obrovská rána. Vojtech Tuka (předseda slovenské vlády) se tehdy dotázal německého ministra zahraničí, z jakého důvodu je Němci zabráno „svaté slovenské místo“. Ribbentrop prý odpověděl: „Jen svobodné národy mají svá svatá místa.“ … Nesvobodný Slovenský stát nemohl mít svá svatá místa…“

Německé jednotky obsadily část západního Slovenska a oblast na západ od Váhu jako tzv. ochrannou zónu  (Schutzzone) byla pod stálou správou německé armády. Její statut byl odvozen od smlouvy o ochranném poměru mezi Německou říší a Slovenskem z 23. 3. 1939 a upraven zvláštní smlouvou uzavřenou 12. 3. 1939. Ochranná zóna v bezprostřední blízkosti Bratislavy zajišťovala nezbytný tlak na slovenskou vládu a měla i praktický vojenský význam při přípravě německé agrese proti Polsku.


Také Thonat upozornil na zdánlivou maličkost: Byl říjen 1944 a jeden deníkový zápis zaznamenal bídu okamžiku: „… měl jsem ve sněmu prohlášení (vyhlášení) vlády. Styděl jsem se, že jsem ve Sněmu Slovenské republiky. Jak se chovali páni poslanci! Neoblečení,  neoholení a žádná nálada, ačkoliv doba je vážná a bylo by potřeba alespoň něco ukázat.“ Byl to zápis z deníku nového předsedy vlády JUDr. Štefana Tisa. K apatii Sněmu lze dodat, že právě probíhalo Slovenské národní povstání.

A na závěr v rigorózní práci Thonat upozornil, že na jednom z posledních plenárních zasedání Sněmu Slovenské republiky byla deklarována předsednictvem sněmu a slovenskou vládou snaha o udržení Slovenského státu a loajalita k Velkoněmecké říši. Ale tehdy esesáci a slovenští gardisté povraždili 800 – 900 lidí v Nemecké, kde jejich těla spálili v místní vápence, v Kremničce postříleli 747 osob, z toho 211 žen a 58 dětí.

Malý dodatek: Pokud jde o „populární“ pozdrav „Na stráž“ vynucovaný luďáky, od 5.10.1940 ministr vnitra nařídil povinné používání tohoto pozdravu, čili i v parlamentu, resp. ve Sněmu.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)